Když někam jedete, máte vždycky plno představ o tom, jaké by to tam mělo být. Tyto moje představy a vzpomínky na podobné akce byly mým největším problémem v průběhu setkání.
Když jsme přijeli na místo, chtěla jsem se sbalit a okamžitě odjet. A nebýt uprostřed pusté Ukrajiny, asi bych to i udělala. Večer pak byla adorace, při které jsem velmi zatoužila, abych na konci tohoto setkání mohla říct, že to bylo super. Tak trochu jsem čekala, že se věci kolem mě začnou měnit a já díky této změně budu moct říct, že to bylo dobrý.
Začala jsem se ovšem měnit já a můj pohled na věci kolem mě. Ten sbor nezačal zpívat čistě, ale já jsem pochopila hloubku slov, které zpívají. Organizace na mě nepůsobila nijak dokonale, ale zažila jsem sílu jednoty. Lidé kolem mě se vůbec nezměnili, ale já jsem poznala, jak jsou skvělí.
A tak po pěti dnech plných změn a Božího obdarování se mi odjíždět opravdu nechtělo. A slovo “super”, bylo hodně slabé slovo!
Již nelze přidávat komentáře.